Osudy některých rodin textilních magnátů

Löw-Beerovi 

Rodina Löw-Beer představovala od 19. století do počátku století 20. jedny z nejvýznamnějších a nejbohatších jihomoravských podnikatelů. S příběhem několika generací  Löw-Beerů se můžete seznámit na následujících řádcích.  

Už jen to jméno Löw-Beer, odkazující na lva a medvěda, jako by je předurčovalo k síle, moci, hrdosti. Ve skutečnosti je však příjmení Löw-Beer výsledkem úředně nařízeného přejmenování všech Židů z roku 1788 na novou německou variantu příjmení. Jméno Löw-Beer pravděpodobně vzniklo poněmčením hebrejských jmen židovských manželů z Boskovic Löbl/Löb a Beerová, ovšem s jistotou původ příjmení prokázán nebyl. Avšak co růží zvou i zváno jinak vonělo by stejně, a proto Löw-Beerovi, ať už je původ a význam jejich příjmení jakýkoli, byli v Brně 19. a 20. století významným a mocným rodem.  

Z Evropy až do jižní Afriky  

Různí členové dynastie napříč několika generacemi podnikali zejména v oblasti textilního průmyslu a cukrovarnictví, ale byli aktivní i v jiných oborech. Koncem 19. století byly jejich vlnařské závody nesmírně úspěšné a ve 30. letech 20. století měli Löw-Beerovi pobočky v Německu, vlastnili další malé podniky v Evropě a jejich zboží bylo exportováno i do jižní Afriky a Ameriky. Jednou z největších továren, kterou rozvětvená rodina Löw-Beer provozovala, byla Aron und Jakob Löw-Beer’s Söhne založená kolem roku 1820 bratry Aronem a Jakobem. V roce 1877 se působiště továrny přesunulo z Brněnce do Brna na ulici Ungartovu (dnešní Václavská). Ve vedení továrny se vystřídalo několik Löw-Beerů, jmenujme alespoň Jonase Löw-Beera (1845–1924), který byl také členem městské samosprávy v Brně a spolu s manželkou Linou se věnoval charitativní činnosti. Během první světové války založil vývařovnu polévky pro válečné uprchlíky, která následně fungovala jako jídelna pro chudé (již pod správou Židovské obce Brno). V brněnských Štýřicích po něm byla pojmenována ulice Löw-Beer–Gasse (dnešní Celní).  

Honosné vily i dělnická kolonie  

Moses Löw-Beer byl název další významné továrny rodiny Löw-Beer. Ta měla původně sídlo ve Svitávce a v roce 1862 byla postavena nová továrna v Brně na ulici Křenové (dnešní Čechyňská). V té době firmu vedl Max Löw-Beer (1829–1887), který ze Svitávky přesídlil do Brna. Stejně tak i jeho syn Alfred Löw-Beer (1872–1939), který se z jedné honosné vily ve Svitávce stěhoval přímo do druhé honosné secesní vily na Sadové ulici (dnešní Drobného) v Černých Polích. Tato čtvrť byla mezi Löw-Beerovými oblíbena, vlastnili zde několik vil, např. Arnoldovu vilu, v níž bydlela Alfredova sestra Cecílie, a potažmo i vilu Tugendhat, kterou obývala Alfredova dcera Greta s rodinou. Další oblíbenou lokalitou Löw-Beerových byly Pisárky, kde různým členům dynastie patřilo celkem sedm rodinných domů.   

Kromě vil a rodinných domů vlastnili Löw-Beerovi také činžovní domy a nechali vystavět i bydlení pro dělníky – kolonii domků pro přestárlé dělníky na Veslařské ulici v Brně nebo kolonie domků pro dělníky v Půlpecnu a v Brněnci, kde měly továrny Löw-Beerových rovněž své pobočky.  

Podnikání Löw-Beerových i jejich život v Československu ukončila druhá světová válka. Stejně jako jiným židovským rodinám i jim hrozilo odvedení do koncentračních táborů, proto většina Löw-Beerových koncem 30. let emigrovala. Továrny i domy byly obsazeny během války Němci, později majetek Löw-Beerových zkonfiskoval československý stát.  

Tugendhatovi 

Vila Tugendhat, dílo Miese van der Rohe,  patří mezi světově nejznámější funkcionalistické stavby. Jaký je ale příběh rodiny, která si vilu u slavného stavitele objednala a obývala ji až do příchodu druhé světové války? V následujících řádcích se seznámíte s několika generacemi Tugendhatů a projdete s nimi od 19. století až do dneška.  

Na přelomu 19. a 20. století patřili Tugendhatovi mezi úspěšné brněnské podnikatele v textilnictví. Prvním  Tugendhatem v Brně byl Hermann (1834–1902), který sem přišel v roce 1854 z polského Bielska. Založil zde s podnikatelem Moritzem Meilerem textilní firmu, oženil se s rodilou Brňankou Marií (roz. Löwovou, 1844–1912) a měl s ní jedenáct dětí. A jeho početné potomstvo se již postaralo o to, aby rodinné podnikání vzkvétalo a aby jméno Tugendhat znal o několik desetiletí později takřka celý svět.  

Rodinný podnik  

Pravda, Hermann z 19. století by si nejspíš přál, aby jméno Tugendhat proslulo díky úspěchům v textilním průmyslu, světovou slávu však tomuto jménu nakonec přinesla stavba funkcionalistické vily. Alfred Löw-Beer koupil parcelu (a financoval celou stavbu vily) pro svou dceru Gretu a jejího manžela Fritze Tugendhata, vnuka Hermana a Marie a syna Emila Tugendhata. Emil (1867–1928) byl úspěšným podnikatelem v textilnictví a byl také společensky velice oblíbený. Rozšířil otcovo podnikání, když se stal ředitelem firmy Max Kohn, která vlastnila továrnu na jemná sukna a česané zboží, se sídlem na Offermannově ulici (dnešní Vlhká). Továrnu založil v roce 1855 průmyslník ve vlnařství Max Kohn  (1834–1900) a Emil Tugendhat ji spravoval od roku 1896. Postupně do firmy zapojil i syny Hanse a Fritze.  

Emil Tugendhat žil velmi společenský život, hrál skvěle šachy a tenis a údajně byl ozdobou každé sešlosti brněnské smetánky. Podnikatelsky velmi úspěšný byl i jeho mladší bratr Benno Tugendhat (1877–1942), který se společníkem Siegmundem Feldhendlerem provozoval firmu na třídění hadrů, výrobu umělé vlny a přadlárnu pod názvem S. Feldhendler et Comp. v ulici Velká Nová (dnešní Lidická). Také další ze sourozenců Tugendhatových se podíleli na rozvoji rodinného podnikání – synové pracovali v rodinných firmách a některé dcery se provdaly za textilní průmyslníky. Tugendhatovi drželi velmi při sobě, v podnikání si pomáhali a rodina postupně bohatla. Jako bohatí podnikatelé se také angažovali v sociálních otázkách Brna a zasloužili se například o vznik tzv. spolkové čtvrti v Černých Polích. Jednalo se o padesát domků pro dělníky z továren. Charitě se věnovala i Greta Tugendhatová (1903–1970), která byla předsedkyní Ligy za lidská práva v Brně. 

Emigrace a poválečný život  

Zdárné podnikání tří generací  Tugendhatových ukončila druhá světová válka. Před příchodem nacistů někteří Tugendhatovi emigrovali do zahraničí, Fritz s rodinou odešel do Švýcarska a následně do Venezuely.  Benno byl během války zastřelen a někteří z Tugendhatových zahynuli v koncentračních táborech, včetně Fritzovy matky Marie a bratrance Erwina s rodinou. Po válce jim byl veškerý majetek zabaven, vila Tugendhat propadla městu a továrna Max Kohn se stala spolu s dalšími firmami z okolí součástí národního podniku Mosilana. Během socialistického hospodaření a ani po něm už však podniky nedosáhly své dřívější prosperity a slávy.  

Pojítkem žijících potomků  Tugendhatových s Brnem zůstává vila Tugendhat. Ještě v 60. letech 20. století Brno a vilu navštěvovala Greta Tugendhatová, po její smrti se mluvčí rodiny Tugenhatových ve věci vily stala dcera Grety a Fritze Tugendhatových Daniela Hammer-Tugendhat, která je historičkou umění, působí na univerzitě ve Vídni a byla předsedkyní mezinárodní komise THICOM, dohlížející na památkovou obnovu vily Tugendhat v letech 2010–2012.   

Stiassni 

Stiassni představovali další z židovských rodin úspěšně podnikajících v textilnictví v Brně 19. a 20. století. Původně pocházeli z Bučovic a stejně jako řada jiných židovských průmyslníků se ve druhé polovině 19. století přesunuli do Brna. Diskriminační zákon totiž Židům až do roku 1848 zakazoval zakládat podniky v Brně, proto mnoho z nich provozovalo své podnikání v okolních městech a až během 50. let 19. století se přesunuli do Brna.  

Rudolf Stiassni založil textilní manufakturu v Bučovicích a do Brna ji později převedli dva jeho synové Nathan (1841–1904) a Josef (1843–1916). Okolnosti odchodu z Bučovic byly poměrně dramatické, Rudolf údajně po předchozí hádce zbil a vyhnal svou křesťanskou služku, což vyvolalo v Bučovicích velké protižidovské nepokoje. Rudolf se proto rozhodl ukončit činnost manufaktury v Bučovicích, přenechat podnikání synům a sám se přestěhoval do Vídně.  

Rozšiřování výroby  

Bratři Stiassni podnikali v Brně od roku 1868. Jejich firma Brüder Stiassni sídlila nejdříve v areálu na říčce Ponávce v Kožené ulici (dnes proluka na ulici Koliště), později se přesunuli do Bochnerova paláce na ulici Nadační (dnešní Přízova). Továrnu s novorenesančním palácem získali Stiassni po smrti Edmunda Bochnera (1832–1903), německého šlechtice podnikajícího ve vlnařství a cukrovarnictví. Zpočátku se výroba Stiassných orientovala na výrobu levných pánských látek, postupem času se rozšířila na výrobu látek různých druhů, suken, plédů a flanelů. Látky prodávali na trzích v monarchii a vyváželi až do Orientu.  

Do rodinné firmy se zapojili Josefovi synové Rudolf, Alfred a Ernst. Alfred Stiassni (1883–1961) vedl továrnu spolu s bratrem Ernstem až do roku 1938, kdy musel uprchnout před holokaustem do zahraničí. V Brně po sobě zanechal kromě prosperující továrny také modernistickou vilu, kterou si nechal ve 30. letech 20. století postavit v Brně-Pisárkách podle návrhu architekta Ernsta Wiesnera.  

Základ Vlněny  

Během okupace byla továrna Gebrüder Stiassni zabavena a prodána, ihned po válce byla zkonfiskována a začleněna do Moravskoslezských vlnařských závodů n. p., později se stala základem jednoho ze závodů Vlněny. Vila Stiassni v Pisárkách byla po válce využívána jako reprezentativní ubytování pro významné hosty Brna, tehdy se jí začalo říkat „vládní vila“. Dnes je vila zapsána v seznamu nemovitých kulturních památek a je i s rozlehlou zahradou přístupná veřejnosti.  

Alfred se ženou Herminou a dcerou Susanne (1923–2005) odešli v roce 1938 do emigrace. Jejich cesta vedla do Londýna a přes Brazílii do Hollywoodu, kde se usadili. Ani v zahraničí však rodina Stiassni na podporu československého státu nerezignovala. V dobovém tisku tak můžeme najít například následující zmínku: „Firma br. Stiassni, továrna na vlněné zboží v Brně, složila u zemského presidenta moravskoslezského částku jeden milion Kč na obranu státu.“ Susanne se v USA v roce 1946 provdala za syna ruských židovských emigrantů Leonarda (pův. Leonida Victora Matveeva), později manželé přijali příjmení Martin. Potomci  Stiassných žijí v Hollywoodu dodnes, dokonce někteří oživují rodinnou historii spjatou s Brnem – vnučky Susanne Yenny Martin a Daria Martin navštívily v roce 2017 brněnskou vilu Stiassni a Daria Martin, která je dokumentaristkou, ve vile natočila krátký film podle deníků snů své babičky.  

Chcete se o osudech rodin brněnských textilních magnátů dozvědět víc? Podívejte se na záložku Ke stažení a přečtěte si noviny Brno INdustrial.