Filip Vrána: Další brněnská slévárna končí

31. 10. 2025 (Filip Vrána)

Spojení s traktory

Líšeňský závod má docela pestrou historii, spojenou s vedlejším Zetorem. Spojení strojírenského podniku a slévárny je zcela běžné, ostatně v podstatě po celou historii líšeňské slévárny se tu nedělalo skoro nic jiného než odlitky pro traktory, případně další zemědělské stroje. Abychom historii podniku správně pochopili, musíme obrátit pozornost právě tímto směrem. Traktory se původně dělaly ve Zbrojovce. „Zet“ v názvu Zetor je odvozené právě od Zbrojovky a koncovka souvisí přímo s produktem, tedy pochází od slova „traktor“.

V roce 1952 padlo rozhodnutí přesunout výrobu traktorů do Líšně, kde už fungovalo ZKL. O dva roky později se začala plánovat vedle stojící slévárna. To mělo svou logiku, protože výroba motorů pro traktory měla být plně sladěna s tokem odlitků z šedé litiny. Podnik byl postaven ale až v šedesátých letech s tím, že první litina ve slévárně vytekla 3. října 1964. Cílem bylo zabezpečit odlitky pro cca 45 až 50 tisíc traktorů ročně. Počítalo se přitom s 1,1 tunou odlitků na jeden kus traktoru, teoretická kapacita slévárny – a nikdy nenaplněná tak byla 55 tisíc tun. Nová slévárna, která tehdy patřila k nejmodernějším ve střední Evropě, se rozprostírala na ploše 22 443 metrů čtverečních.

Před uvedením líšeňské slévárny do provozu zajišťovaly potřebné odlitky po Zetor slévárny UXA (tehdy Juranovy závody) a Vaňkovka (Závody Jana Švermy). Paralelně se spuštěním líšeňského provozu byla uzavřena slévárna v Zastávce u Brna a část personálu a know how přešla do Líšně. Nosným výrobním programem této slévárny byly technické díly jako ložisková pouzdra, díly pluhů, mlátiček, sekaček, rámy bucharů apod. Konkrétně se jednalo o ruční odlévání do rámů či země.

Těžké období po revoluci

Zatímco v období plánovaného hospodářství byl Zetor i jeho slévárna na vzestupu, otevření zahraničních trhů znamenalo problém a nutnou adaptaci. V roce 1991 se objevují první odlitky i mimo traktorový segment jako automobilové odlitky, textilní stroje, komunální odlitky.  Naplněnost slévárny v Líšni se pohybovala kolem 35 000 tun/ rok. O Zetor se zajímá John Deer a na firemním parkovišti se objevují i jiné traktory než červené, převládá zelená barva.  Od roku 1998 je slévárna samostatná a od Zetoru se odděluje, i když výrobní program je komplementární. Objem výroby klesá. Pro slévárnu je pak podstatný rok 2006, kdy podnik kupuje německá značka HEUNISCH.

„Nový majitel slévárně v insolvenci prakticky vdechl nový život. Zaměstnanci a slévárna obdrželi po několika měsíčním zmaru, kdy nebylo na suroviny a výplaty, novou naději. Jens Heunisch musel přesvědčit zákazníky, bankéře, úředníky, získat na svoji stranu zaměstnance a za pochodu modernizovat zastaralé technologie. Cesta to byla trnitá, okořeněná požáry, nedůvěrou, nestabilitou, obrovskou potřebou vše řešit za pochodu. Výrobní procesy se přizpůsobovaly nejprestižnějším odlitkům jako hlavy, bloky, převodovky, rozvodovky převážně pro zemědělský segment,“ vzpomíná jednatel slévárny Ondřej Bouška.

Vizionář Jens Heunisch zemřel v květnu 2024 a o rok později rozhodlo představenstvo společnosti, které má v Česku ještě podnik v Krásné u Aše, o uzavření výroby v Brně a prodeji areálu developerovi CTP, který zde zkompletuje svůj průmyslový park. Tavící pec Linda vyhasla v říjnu 2025, skoro na den přesně po 61 letech od doby spuštění provozu. S líšeňskou slévárnou odchází část řemesla, jež tvořilo cca 15 % objemu výroby šedé litiny v České republice a přinášelo obživu cca třem stům zaměstnanců.

„Za těch 61 let bylo v líšeňské slévárně vytaveno různými tavícími agregáty odhadem 1 300 000 tun mírové litiny. Pro běžného čtenáře je uvedené číslo těžko představitelné. Pro přiblížení uvažujme, že jeden plně naložený vagon s odlitky má celkovou hmotnost 60 tun. Tento pomyslný vlak plný odlitků by obsáhl vzdálenost z Ostravy až kousek za Prahu, tedy cca 320 km. Nepředstavitelné! 4 hodiny jízdy autem a stále pohled na vlak plný mírové litiny. Zmetky, které při výrobě vznikly, by přitom obsadily pouze vlak z Brna do Kuřimi, tedy zhruba 16 km,“ dodává Bouška.

Fenomén je dílem konkrétního autora (Filip Vrána), nevyjadřuje oficiální stanovisko města Brna ani TIC BRNO.