Příběhy vybraných brněnských strojíren

Brno bylo díky textilnímu průmyslu v 19. a 20. století známé jako moravský Manchester, ale mělo světu v oněch dobách co říct i v dalších odvětvích průmyslu – především pak ve strojírenství. Na následujících stránkách vám povyprávíme příběhy významných brněnských strojírenských továren (a jedné chemické!) od jejich vzniku až do dnešních dnů. 

Mechanizace  

Průmyslová revoluce, mechanizace textilních továren i připojení Brna k železniční síti znamenaly urgentní potřebu výroby strojírenských zařízení a součástek přímo ve městě. Potřebnou pracovní sílu tomuto rychle se rozvíjejícímu odvětví průmyslu zajišťovali mimo brněnských starousedlíků i nově příchozí z okolních obcí.  

První strojírna  

První významnou strojírnou v Brně byla, jak už název napovídá, První brněnská strojírenská – ačkoli při přesunu do Brna v roce 1838 měla tato společnost vyrábějící parní stroje, hydraulické lisy, soustruhy nebo vrtačky ještě jiné jméno. Jeden z dochovaných parních strojů První brněnské strojírenské společnosti je možno tušit cudně ukrytý v přístavku správní budovy bývalé PBS na Olomoucké ulici, podstatně více hmotných dokladů technické vyspělosti výrobků kdysi slavné brněnské firmy potom najdeme v expozici parních motorů Technického muzea v Brně. 

Vyrábí dodnes  

V následujících desetiletích se k PBS přidaly další významné podniky jako strojírna a ocelárna Ignáce Storka (známá spíše pod pozdějším názvem Šmeral), slévárna Friedricha Wanniecka, Uxova slévárna nebo Královopolská strojírna. Některé z těchto legendárních továren přežily turbulentní 20. století, dvě světové války, vlnu znárodňování i změnu ekonomiky po roce 1989 a výroba v nich, ač již zdaleka ne v takovém rozsahu, funguje dodnes. Tovární areály Samostatnou rozsáhlou kapitolu věnujeme Zbrojovce, v níž se sice již zbraně, automobily, traktory ani psací stroje nevyrábí, její areál se však v současné době transformuje do podoby nové městské čtvrti s názvem Nová Zbrojovka. Tuto skutečnost lze nahlížet jako zajímavou paralelu k podnikům, které se, zvláště v druhé polovině 20. století, stávaly svým pracovníkům také zprostředkovateli bydlení, lékařské péče, rekreačních zařízení či vzdělání (například První brněnská strojírna měla i vlastní učiliště). Průmyslové stopy Stopa brněnského strojírenství tedy z města nevymizela a připomínky této významné části historie moravské metropole můžeme stále vnímat v názvech ulic, čtvrtí, domů, ale také v pozůstatcích továrních areálů či výstavních akcích, nejlépe reprezentovaných zvláště každoročním Mezinárodním strojírenským veletrhem. (red) 

První brněnská strojírenská  

Předchůdce významné brněnské strojírenské firmy byl založen v roce 1814 ve Šlapanicích u Brna Němci Johannem Reiffem, Augustem a Friedrichem Schöllem a Kristianem Memmertem jako vlnařský podnik, jenž měl surovinu zpracovávat v bývalém mlýně za pomoci strojů vlastní výroby. Pod Reiffovým vedením podnik překonal první těžkosti a hospodářskou krizi v roce 1816, která po skončení napoleonských válek těžce postihla brněnské vlnařské podniky. Do Šlapanic povolal i krajana Heinricha Alexandra Luze, který se stal Reiffovým zástupcem a po jeho smrti rozvinul podnik ve strojírenský závod, přičemž velkou pozornost věnoval parním strojům. Kromě nich zde byly vyráběny hydraulické lisy, soustruhy, vrtačky, hasičské stříkačky a další stroje dle dodaných výkresů – původní textilní výroba zůstala pouze doplňkovou.  

Blízký krach a fúze s Vaňkovkou  

V roce 1838 přesunul Luz strojírenský závod blíže k Brnu, k říšské silnici do Olomouce, na dnešní Křenovou ulici. Novým společníkem se stal Angličan Samuel Dobbs, ten však roku 1847 zmizel i s 60 000 zlatými, čímž takřka způsobil krach podniku. V roce 1872 se Karl Friedrich Luz (syn H. A. Luze) dohodl na sloučení podniku se strojírnou Angličana Thomase  Bracegirdla a její přeměně na akciovou společnost s názvem První brněnská strojírenská společnost (v textu dále jako PBS). V roce 1901 došlo k fúzi se slévárnou Friedrich Wannieck & Co a továrnou Franze Paukerta ve Vídni, čímž se PBS stává největším strojírenským podnikem v Rakousko-Uhersku.  

Války a znárodnění  

V období první světové války byla v PBS zřízena dílna na opracování granátů dodávaných Vítkovickými železárnami, vyráběly se také minomety, soupravy na sušení brambor, výrobu ledku atd. Poválečné dluhy vedly PBS k půjčce ve výši 4 miliony US dolarů u americké banky a tento dluh se podařilo umořit až roku 1943. V dubnu 1945 jsou objekty PBS zdevastovány bombardováním i německou armádou, postupná obnova výroby následovala až po poválečném znárodnění podniku. V roce 1960 v brněnském závodě (již jako součásti koncernu Škoda Plzeň) pracovalo více než 7 400 zaměstnanců, výrobní program tvořily zejména parní turbíny, spalovací a expanzní turbíny, turbodmychadla, parní kotle, hořáky, uhelné mlýny, různé odlitky a výkovky a další výrobky. Hlavní část produkce putovala do zemí Sovětského svazu.  

Polistopadový vývoj  

V roce 1990 se PBS přeměnila na akciovou společnost, v roce 1993 založila společný podnik s koncernem ABB pod názvem ABB První brněnská strojírna, s.r.o. Dále následuje typický polistopadový vývoj s mnoha změnami majitelů i názvů, takže se v současné době můžeme ve vztahu k bývalým výrobním objektům kdysi slavné značky setkat s názvy Alstom, Siemens, AE&E, UNIS Power, PBS Group, PBS Velká Bíteš, PBS Třebíč.  

Ondřej Merta, Technické muzeum v Brně  

Uxova slévárna 

Uxovu slévárnu v Brně-Komárově založili v roce 1886 na tehdejším předměstí bratři Uxové jako dodavatelský podnik rychle se rozvíjejícího brněnského textilního průmyslu. 

Od několika menších textilek, které od roku 1849 vznikaly na soutoku Svrateckého a Svitavského náhonu a později daly vzniknout obřímu komplexu Vlněny, dělilo Uxovu slévárnu sotva půl kilometru. Stavba slévárny tak významně přispěla k tomu, že se Komárov ležící v dříve bažinaté oblasti pod městem protkaném řekami, vodními kanály a náhony (tzv. brněnské Benátky) začal přetvářet v tovární čtvrť.  

Juranovy závody  

Původním sortimentem slévárny byly rozličné odlitky ze šedé a temperované litiny pro textilní průmysl, včetně řetězů (kromě čepových řetězů s ocelovými čepy vyráběla také speciální Ewartovy rozpojovatelné řetězy). Bez výraznějších změn vyráběla tento sortiment slévárna až do konce 40. let 20. století, kdy podnik dosahoval počtu 700 zaměstnanců. Díky tomu byl na základě zákona 114/1948 z 28. dubna 1948 v roce 1949 znárodněn a později přejmenován na Juranovy závody podle slévače, prvního komunistického poslance a odbojáře Josefa Jurana (později ZTS). Výroba se v období socializmu přeorientovala na hydraulické prvky (rozvaděče, ventily aj.), hořáky na kapalná paliva a komponenty pro zbrojní průmysl.  

Privatizace  

V roce 1993 byla slévárna privatizována pod názvem UXA spol. s r.o. a v roce 2008 byl 60% podíl na slévárně odprodán italské společnosti IUMEX S.p.A, která pokračuje ve výrobě a vývozu především do zemí západní Evropy. Slévárna se nachází mezi ulicemi Kovářská, Dornych, Široká a Plotní v Komárově na ploše přibližně 1 ha zaujímající většinu bloku, o který se dělí s několika pavlačovými domy, v nichž dříve bydleli místní dělníci. Komplex továrních budov byl z velké části zachován v původním rozsahu. Dominantu areálu tvoří dvojice komínů postavených v roce 1905 firmou Josef Leinker, které lze pohodlně sledovat prakticky z celého Komárova.  

Poslechněte si o historii továrny  

Kromě komentovaných prohlídek pořádaných TIC BRNO se můžete něco o historii dnes veřejně nepřístupné slévárny dozvědět i díky povídání Richarda Večeři. Ten do slévárny nastoupil v roce 1994 jako řadový konstruktér. Postupně, až do roku 2008, vystřídal většinu vedoucích postů ve výrobě, následně pracoval pro slévárnu jako výrobní ředitel a amatérsky bádá v její historii. Audionahrávky jeho vyprávění jsou dostupné na webové stránce www.poslouchejtebrno.cz. 

Martin Koplík 

Zbrojovka  

Ještě v polovině 19. století byly pozemky za zábrdovickým klášterem v blízkosti tehdy meandrující řeky Svitavy zcela bez zástavby. Jedna z hospodářských staveb kláštera na břehu řeky byla po jeho zrušení v rámci josefinských reforem na konci 18. století přestavěna na správní budovu a brzo se jí začalo říkat zábrdovický zámeček. Z východní strany byl prostor ve 40. letech 19. století ohraničen náspem železnice do České Třebové (zprovozněna byla roku 1849). 

C. a k. dílny 

Na konci 19. století vybudoval brněnský podnikatel Moritz Beran na nábřeží řeky Svitavy moderní textilku, ta v roce 1911 vyhořela, ale vzápětí byla opět obnovena. Brzy po zahájení 1. světové války začala v prostoru mezi třebovskou tratí a Beranovou továrnou výstavba c. a k. dělostřeleckých dílen (K. u. K. Artillerie Werkstätte) jako pobočky vídeňského státního arzenálu. V roce 1916 již stála na místě většina budov nové továrny a do Zábrdovic se přestěhovalo vybavení bývalých dílen 4. pluku polního dělostřelectva z tehdejší Nové ulice. Byla také vystavěna vlečka odbočující z blízké třebovské tratě. Dílny vyráběly náhradní díly děl, zaměřovače pro minomety a opravovaly se tu zbraně stažené z front. Nový podnik se ve velké míře věnoval i zpracování dřeva, zhotovovaly se zde vozíky na přepravu dělostřelecké munice, muniční potahové vozy, ve statisících se tu vyráběly i bedničky na puškovou munici.  

Puškárna na Šumavské  

Na konci roku 1918 již opravárenské dílny zaměstnávaly 560 dělníků, v listopadu je přebírá nový československý stát a dílny nadále fungují pod názvem Dělostřelecké dílny M. N. O. v Zábrdovicích. Dne 20. ledna 1919 stát zřizuje v Zábrdovicích nový podnik, Československou státní zbrojovku. Jejím úkolem bylo provádět všechny opravy vojenského materiálu za ceny odpovídající výrobním nákladům. Továrna montovala z dodaných dílů opakovačky Mannlicher a kompletovala ruční granáty. Intenzivně řešila problém tolerování rozměrů přímo související se zaměnitelností strojních součástí, která je podmínkou efektivní sériové výroby. Zpočátku podnik také zpracovával zásoby dřeva a nadále se zde montovaly koňské povozy. Zbrojovka se také v poválečných letech stala krátkodobě významnou opravnou železničních vozů – ta fungovala v halách stávajících i nově postavených (směrem k třebovské dráze). Závod v Zábrdovicích nebyl na sériovou výrobu zbraní připraven, proto byl v roce 1920 pro potřeby Čs. státní zbrojovky poskytnut objekt bývalé textilní továrny na dnešní Šumavské ulici č. 15 (tehdy se říkalo závod na Nové ulici, dle tehdejšího katastrálního území). Zde fungovala puškárna. Od německé firmy byla získána oficiální dokumentace a výrobní licence k opakovačce Mauser vz. 1898 a v Brně byla následně zahájena její sériová výroba. Z ní byla odvozena známá čs. armádní puška vz. 24 vyráběná v řadě mutací. Střelnice byla v Zábrdovicích, kde se rovněž vyráběly pažby. Moderní továrna na zbraně V letech 1923–24 se zbrojovka transformovala na akciovou společnost s tříčtvrtinovým podílem státu (Československá Zbrojovka a. s., Brno) a podnik se rychle stal renomovaným výrobcem ručních zbraní. Opustil prostory na Šumavské a již v roce 1926 se začala budovat kulometka (s legendárním průčelím se znakem Z ve štítu), v dalších letech následovaly další a další budovy v prostoru směrem k třebovské trati, mj. automobilka, střelnice či dodnes stojící nová kotelna s komínem (1927). Vzápětí (v letech 1935–36) byla Zbrojovka připojena na teplárenskou síť. V roce 1928 byla na nároží Lazaretní ulice vystavěna nová správní budova (ředitelství) s legendární věžičkou se znakem továrny. Ve Zbrojovce se vyráběly především ruční zbraně, zejména pušky a lehké kulomety, známé v zahraničí svými špičkovými parametry. V letech 1923–25 se továrna dohodla s pražskou Zbrojovkou Praga na převzetí výroby lehkých kulometů, včetně brzo proslulého dílovedoucího Václava Holka. Kulomet byl dále upravován a v celém meziválečném období odebrala čs. armáda celkem 45 000 legendárních kulometů ZB vz. 26, dalších 100 000 bylo exportováno. Licence na výrobu lehkého kulometu byla dokonce poskytnuta Velké Británii a nakonec se v zemích Commonwealthu vyrobilo přes půl milionu kulometů v britské mutaci BREN (BRno–ENfield).  

Auta a psací stroje  

Vedle válečné výroby se ve Zbrojovce od počátku rozvíjela i mírová výroba. Stěžejní byla produkce osobních automobilů se značkou „Z“. Na začátku byl lidový vůz DISK (1923), následovaly Zetky Z18, Z9, Z4, Z5 Express  a Z6 Hurvínek. Celkem bylo v Zábrdovicích vyrobeno přes sedm tisíc vozů s dvoudobým motorem. S ohledem na vzrůstající zbrojení bylo v roce 1936 od výroby automobilů upuštěno. Dále se ve Zbrojovce v době první republiky vyráběla kuličková ložiska a ve velkém množství také jízdní kola. Mnohde se dodnes používají zbrojovácké osobní váhy. Pro řezníky a uzenáře byly určené elektrické nářezové stroje. Podnik zakoupil licenci na psací stroje značky Remington a začala jejich hromadná výroba. Pro zajištění mírové výroby koupila továrna v roce 1930 sousední Beranovu továrnu a zásadním způsobem se rozšířila. V Zábrdovicích se vyráběly i obráběcí stroje, zejména pro výrobu střelných zbraní – v roce 1941 se jejich výroba přestěhovala do nového závodu v Kuřimi.  

Po velké hospodářské krizi čekal svět další velký válečný konflikt. Ve 30. letech se brněnská Zbrojovka stává přechodně největším exportérem zbraní na světě. Před hrozbou útoku ze strany fašistického Německa začíná navíc mladá republika budovat systém stálého pohraničního opevnění – veškeré lehké zbraně pro lehké i těžké opevnění včetně lafet dodává právě brněnská Zbrojovka. Mírová výroba je dále omezována a připravuje se sériová výroba těžkého kulometu, později kompletně předaná do nového závodu ve Vsetíně. Počet závodů Zbrojovky po celém Československu se stále zvyšoval.  

2. světová válka a obnova hospodářství 

Po německé okupaci se Zbrojovka stala jako Waffenwerke Brünn součástí koncernu Reichswerke Hermann Göring A.G. Německá okupace a začátek války znamenal okamžité zastavení veškeré mírové výroby a maximální soustředění se na výrobu zbrojní. Byly dostavěny poslední velké budovy základního areálu (nářaďovna a obrobna). Ten se navíc postupně rozšířil o sousední, převážně arizované podniky – sladovnu Briess v Husovicích, textilku Zerkowitz mezi Zábrdovickou a Lazaretní ulicí a textilku Himmelreich & Zwicker na Cejlu (u křižovatky s Vranovskou), která byla adaptována na vývojové pracoviště pro nové typy zbraní. V druhé polovině války se Zbrojovka stává součástí holdingu Waffen Union Škoda Brünn.  

Na rozdíl od jiných brněnských továren byla Zbrojovka téměř ušetřena válečných škod, a tak se hned od prvních dnů po osvobození zapojuje do obnovy hospodářství. Montují se zde automobily dodané v rámci programu pomoci UNRRA (Dodge, Ford Canada, Jeep Willys) a zejména traktory FARMALL. Opět se rozbíhá mírová výroba vah, nářezových strojů, psacích strojů a nově i kuchyňských robotů, ručních vrtaček, dětských autíček, koloběžek a hraček. Krátce se zde vyrábí motory pro motocykly OGAR a nákladní automobily Aero 150. Zbrojní výroba byla až na lovecké a sportovní zbraně ukončena. Koncem 40. let se jednotlivé předválečné a válečné závody postupně osamostatňují.  

Ve znamení traktoru 

Vzápětí po osvobození se objevuje myšlenka výroby vlastních traktorů v Zábrdovicích. Již v listopadu 1945 byl představen prototyp traktoru Z25, hned nato začíná jeho sériová výroba a je představen i malý traktor Z15. Podnik si registruje ochrannou známku ZETOR (ZET + traktOR). Do konce roku 1947 bylo vyrobeno 3 406 traktorů = 60 % všech traktorů v ČSR. A v únoru 1949 již oslavili desetitisící vyrobený traktor. Na počátku 50. let se do Brna na několik let vrátila výroba ručních zbraní pro armádu, ale vzápětí byl pro brněnskou Zbrojovku stanoven výhradně mírový výrobní program – traktory, kancelářské stroje, nářadí, nástroje a lovecké a sportovní zbraně. Přechodně se v Zábrdovicích vyráběly velké vznětové motory – pro tuto výrobu byla vybudována dosud existující hala na nábřeží Svitavy (tzv. nová hala). V 50. a 60. letech továrna vystupovala pod označením Závody Jana Švermy. Výroba traktorů Zetor 25 byla počátkem 50. let přestěhována do závodu v Líšni pod Stránskou skálou, který se zároveň osamostatnil. Všechny motory pro líšeňský Zetor se nadále vyráběly v Zábrdovicích, kde se mezitím rozběhla výroba traktorů Zetor 35 a 50 Super a trvala až do roku 1968, kdy byla ukončena po vyrobení téměř 130 tisíc traktorů těchto typů. Zábrdovický závod i poté vyráběl pro Líšeň motory a koncem 80. let byla dokonce na místě dosavadního hřiště v Husovicích na pravém břehu řeky Svitavy vybudována zbrusu nová impozantní hala motorárny. Slévárnu měla Zbrojovka již od předválečných let ve Vaňkovce.  

Sázka na budoucnost – komunikační a výpočetní technika  

A co další výrobní program? Intenzivně se rozvíjela výroba psacích strojů – již s vlastní konstrukcí a značkou Consul, a to i v elektrické a kufříkové variantě. Psací stroje se montovaly v dílnách na Šumavské ulici, které se opět vrátily pod křídla Zbrojovky. Ve spolupráci s dalšími podniky se vyvíjí dálnopisy (v roce 1960 dálnopis Dalibor, jako pátý stát na světě), kalkulační stroje, první čs. samočinný počítač, zárodky NC strojů… V roce 1960 měla Zbrojovka 12 617 zaměstnanců s průměrnou mzdou 1 460 Kčs/měsíc.  

Pro výrobu nástrojů a nářadí vyrostla na počátku 70. let na Baarově nábřeží nová vícepodlažní budova nářaďovny. V 80. letech bylo namísto dosavadního učiliště v objektech Zerkowitz vybudováno učiliště nové na Olomoucké ulici. Poslední větší novostavbou bylo dodnes existující energocentrum na Baarově nábřeží. 

I po přenechání výrobního programu výpočetní techniky koncernu ZPA koncem 60. let šla Zbrojovka cestou vlastního vývoje počítačové techniky, jejímž výsledkem byl kancelářský systém pro přípravu, předzpracování, operativní zpracování a přenos dat Consul 271x a zejména mikropočítač Consul 2717 Zbrojováček, kterého bylo v letech 1988–1990 dodáno zejména do škol okolo 10 000 kusů. Pořizovatele přišel na 12–13 tisíc Kčs. Ve Zbrojovce se vyráběly i klávesnice, disketové jednotky a jehličkové tiskárny. Probíhala výroba licenčního dálnopisu Siemens T100.  

Rychlý konec a Nová Zbrojovka 

Polistopadové změny měly pro Zbrojovku fatální důsledky. Její výrobní program se stal díky masivnímu importu i celkovému boomu v oblasti výpočetní i sdělovací techniky nekonkurenceschopný. V letech 1990–2006 se ve Zbrojovce montovaly šicí stroje Zetina/Pfaff, později již v samostatné firmě mandly. I další komodity se postupně od Zbrojovky osamostatňovaly, např. výroba loveckých a sportovních zbraní a motorů. Několikaleté tápání dokonal po konkurzu v roce 2003 krach a definitivní ukončení výroby v roce 2006. Areál zkrachovalé továrny získala v roce 2007 investiční skupina J & T, budovy byly pronajímány jednotlivým nájemcům s nejrůznějším zaměřením a areál až na výjimky nezadržitelně chátral. Výroba motorů v nové motorárně v Husovicích byla ukončena v roce 2006.  

V roce 2016 celý areál Zbrojovky zakoupila realitně-investiční společnost CPI Property Group a představila projekt přestavby celého areálu na novou městskou čtvrť s názvem Nová Zbrojovka. Demoliční a rekonstrukční práce začaly v říjnu 2017. Do roku 2022 byl asanován víceméně celý prostor bývalé továrny, zachována byla ředitelská budova na nároží Lazaretní ulice, bývalá kotelna s komínem, tzv. nová hala na nábřeží Svitavy a blízké torzo komína bývalé Beranovy textilky. Budova tzv. nové nářaďovny byla přestavěna na kancelářskou budovu ZET Office.  

Jiří Mrkos 

Líbí se vám příběhy brněnských strojíren a chcete se dozvědět o dalších? Podívejte se na záložku Ke stažení a prolistujte noviny Brno INdustrial! 

Publikace Fenomén Zbrojovka 

Protože Zbrojovka Brna byla jednou z nejvýznamnějších výrobních společností ve městě, připravil o ní TIC BRNO publikaci s názvem Fenomén Zbrojovka. 

Obsahuje krátké odborné texty o historii firmy, které jsou doprovázené vybranou obrazovou dokumentací, většinou z fotografem Romanem Francem nedávno nalezeného unikátního podnikového fotoarchivu, který obsahuje několik tisíc negativů, kontaktů a fotografií. Jeho těžiště tvoří snímky z poválečného období, historicky cenné záběry dokumentují například návštěvy významných osobností, zahájení výstav a veletrhů, sportovní události, uvádění nových výrobků a jiné. Z fotografického hlediska jsou zajímavé snímky, které zachycují prchavé pomíjivé okamžiky z běžného denního provozu Zbrojovky. 

Knihu koupíte v infocentrech TIC BRNO nebo v e-shopu.  

Chcete-li se začíst do vzpomínek pamětníků nebo přidat nějakou vlastní vzpomínku na Zbrojovku, podívejte se na stránky https://fenomenzbrojovka.cz/.