Tak trochu básník

Za druhé světové války, finančně zajištěný Nobelovou cenou, začal nejslavnější americký dramatik té doby Eugene O’Neill psát (kromě silně autobiografické Cesty dlouhým dnem do noci) velkolepý cyklus her. Pracovně jej nazval Příběh vlastníků, kteří se vyvlastnili, jenž měl zmapovat americké dějiny od Deklarace nezávislosti až po hospodářskou krizi 30. let minulého století. Z velkého plánu O’Neill dokončil jen jedinou hru: zato strhující. Byla jí hořká komedie o jeho hlavním životním tématu: dvojznačné roli lži a iluze v lidském životě, kterou nazval Tak trochu básník. Na jeviště se dostala až několik let po jeho smrti, ale dnes ji počítáme k vrcholům jeho rozsáhlého díla.

Hlavní postavou tohoto sugestivního dramatu, které se odehrává nedaleko Bostonu v roce 1828, je irský imigrant Cornelius Melody, hrdý a temperamentní majitel zchátralého hostince. Cornelius, přezdívaný Con, uprchl do Ameriky z Irska, když vinou skandálu přišel o svůj společenský status. I v Americe se topí v dluzích, ale přesto se pevně drží své vznešené identity statkáře a válečného hrdiny. Svou ženu a dceru neustále napomíná za jakékoli prozrazení jejich skromných irských kořenů. Příběh nabírá obrátky, když se dcera Sára zamiluje do bohatého amerického hosta v jejich hostinci. Corneliova touha udržet si za každou cenu iluzi svého vysokého postavení vede přes množství originálních peripetií k výbušnému tragikomickému vyústění.

Básnivá, zábavná i tragická hra se vrací na česká jeviště poprvé od roku 1972. S ní se po kratší přestávce vrací do MdB i vynikající režisérka Hana Burešová, která se na uvádění pozapomenutých klenotů světové dramatiky vytrvale specializuje.