J. S. BACH & C. P. E. BACH

JOHANN SEBASTIAN BACH
Orchestrální suita č. 4 D dur BWV 1069
Braniborský koncert č. 1 F dur BWV 1046

CARL PHILIPP EMANUEL BACH
Magnificat Wq 215 (hamburská verze)

Silentium! ensemble
umělecká vedoucí Tereza Válková
Filharmonie Brno
dirigent John Butt cembalo

„Orchestrální hudba J. S. Bacha nabízí nádherný, jiskřivý obraz hudby jako pohybu – pohybu, který zahrnuje hmotu, lidské tělo i spalující proudy emocí. Bachův talentovaný syn Carl Philipp Emanuel toto všechno zdědil, avšak vydal se novým směrem, prodchnutým nečekanými zvraty a zesílenými citovými okamžiky. Magnificat, stojící na pomezí církve, osvíceného rozumu a nespoutaného lidství, shrnuje možná celé osmnácté století.“ John Butt

Šest Braniborských koncertů (BWV 1046–1051) a čtyři orchestrální suity (BWV 1066–1069) patří ke skvostům orchestrální tvorby Johanna Sebastiana Bacha a instrumentální hudby vrcholného baroka vůbec.

Braniborské koncerty Bach věnoval roku 1721 markraběti Christianu Ludwigu Braniborskému. Vykazují invenční bohatství po stránce zvukové, kompoziční i citově obsahové. Názorně se v nich projevuje přechod od skupinového koncertu k sólistickému. V Prvním braniborském koncertu F dur koncertantní nástrojová skupina (concertino) sestává ze tří hobojů, fagotu, dvou lesních rohů a houslí; jejich skupinové koncertování se střídá s tutti orchestru. Zvláštností tohoto koncertu je jeho zakončení tanci – menuetem s triem, polonézou a zase menuetem s novým triem.

„Braniborské koncerty jsou nejčistším projevem Bachova polyfonního stylu. Tak živě nemohl předvést výstavbu skladby ani na varhanách, ani na klavíru. Jenom orchestr mu dovoluje absolutní svobodu v používání a seskupování obligátních hlasů.“ Albert Schweitzer

Orchestrální suity představují protipól k Braniborským koncertům. Každá z nich je tvořena závažnou francouzskou ouverturou a sledem několika tanců, většinou též francouzského původu. Bach napsal tyto suity v Köthenu, a když v roce 1729 převzal vedení Telemannova Collegia musica v Lipsku, sáhl po těchto dílech a dal jim definitivní podobu (někteří badatelé kladou vznik třetí a čtvrté suity až do Bachova lipského období). Čtvrtá suita D dur má nejbohatší obsazení a zvukově je tak nejpompéznější.

„V tanečních melodiích těchto suit se zachránil pro naši dobu kus zapadlého světa, světa grácie a elegantnosti.“ Albert Schweitzer

Carl Philipp Emanuel Bach, druhý nejstarší syn J. S. Bacha a jeho první manželky Marie Barbary, studoval právo, ale celý život zasvětil hudbě. Magnificat komponovaný ve slavnostní tónině D dur je jeho nejstarším dochovaným významným vokálně-instrumentálním dílem, vykazujícím jisté spřízněné znaky se skladbou jeho otce na týž latinský text. Magnificat C. P. E. Bacha byl poprvé proveden v Lipsku roku 1749, ještě za života J. S. Bacha. Několikrát zazněl i později, mj. v letech 1779 a 1786 v Hamburku, a to ve verzi pro orchestr rozšířený o tři trubky a tympány.

„Ve skladbě a ve hře na klavír jsem měl jediného učitele – svého otce.“ P. E. Bach

Beseda s dramaturgem a jeho hosty se koná v 18.00 v ředitelském salonku. Kapacita je omezena, rezervujte si své místo na adrese besedy@filharmonie-brno.cz do středy 12.00 hodin v týdnu, kdy se koná koncert.